Romanos 9
Ungbòta-Ɔwʉ́tá Tɔ́ Bhǔkù (NIY) vs NVT
1 Krɨ́stɔ̀ nà mǎ mùngbò mǎ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, ma mɨ́ obhó dhu ʉ̀nɔ, ma mɨ́ nzɨ̌ tɨ̀tɔ̀ ʉ̀nɔ. Kàgàwà bhà Ɨ̀lɨ̌lǎ-Alafí rɨ̌ mʉnda nɨ́dhunɨ̌, afídu rɨ̌ ndɨ dhu ɨ̀tɛ̀ kpangba idù.
1 Digo-lhes a verdade, tendo Cristo como testemunha, e minha consciência e o Espírito Santo a confirmam.
2 Ma mòzè mʉnɔ̀ dhu nɨ́, afídu ràrɨ̌’ɨ̀ ádrʉ̀ngbǎ ɨzʉ nà ndɨrɔ̀ ɨ̀nzɨ̌ ríku àpbɛ̀ nà.
2 Meu coração está cheio de amarga tristeza e angústia sem fim
3 Ma màmbɛ̀nà òzèna dhu nɨ́ mɨ’ɨ̀ Kàgàwà ófù alɛ tɨ́ ndɨrɔ̀ Krɨ́stɔ̀-rɔ̌ rɔ̀ ndɨ̀ nɨ́ndà alɛ tɨ́, àbanɨ̌nzo, kǎkà atdí rʉ̀gànda tɨ́ mǎ mɨ́’ɨ̀ mànà tɔ́ ngari ɔ̌, ndɨ dhu bhěyi ma mɔ̀nzɨ̀ dhu dhu rǎdʉ̀ abádhí ɨ̀gʉ̌ nánɨ̌.
3 por meu povo, meus irmãos judeus. Eu estaria disposto a ser amaldiçoado para sempre, separado de Cristo, se isso pudesse salvá-los.
4 Ɨ àbanɨ̌nzo nɨ́ Pbàìsràyélí, yà Kàgàwà náavò rɨ̀’ɨ̀ pbɨ̀ndà inzo tɨ́. Kɨ̌tɛ̀ pbɨ̀ndà ádrʉ̀ngbǎnga tɔ́ awáwʉ̀ abádhí tɔ̀, kǎnzɨ̀ ungbòta tɔ́ làká abádhí t’ábhúna mànà, kǎbhʉ̀ Ʉyátá abádhí tɔ̀ Músà-otù ɔ̌, kɨ̌tɛ̀ ndʉ̀lɛ abádhí rǎdʉ̀ tɨ́ dhu abádhí tɔ̀, ndɨrɔ̀ kǎkɔ̀ ábhɔ̌ dhu tɔ́ làká abádhí tɔ̀.
4 Eles são o povo de Israel, escolhidos para serem filhos adotivos de Deus. Ele lhes revelou sua glória, fez uma aliança com eles e lhes deu sua lei e o privilégio de adorá-lo e receber suas promessas.
5 Abádhí nɨ́ àlɛ̌ t’ábhúna-nzɨ̀nzɨ̀ tɔ́ pbàdzʉkʉrʉ, ndɨrɔ̀ Krɨ́stɔ̀ ka kʉgʉ alɛ-ngbɔ̀ tɔ́ ɔ́fɔ̀ ɔ̌ abádhí-dhú nzínzì ɔ̌. Ndɨ Krɨ́stɔ̀ nɨ́ ndɨ Kàgàwà yà kɔ́rɔ́ dhu dɔ̌ arɨ́’ɨ̀ alɛ. Kàkǎ kilè dhòdhódhónganà! Àmɨ̀nà.
5 Do povo de Israel vêm os patriarcas, e o próprio Cristo, quanto à sua natureza humana, era israelita. E ele é Deus, aquele que governa sobre todas as coisas e é digno de louvor eterno! Amém.
6 Ma màtɨ nzá Kàgàwà akɔ̀ làká ràkǎ nzá. Obhó tɨ́, ɨ̀nzɨ̌ nɨ́ kɔ́rɔ́ alɛ yà Pbàìsràyélí ɔ̀ rɔ̀ úvò ndɨ obhóná Pbàìsràyélí,
6 Acaso Deus deixou de cumprir sua promessa a Israel? Não, pois nem todos os descendentes de Israel pertencem, de fato, ao povo de Deus.
7 ndɨrɔ̀ ɨ̀nzɨ̌ nɨ́ Àbràhamʉ̀-dhú ɔ̀ rɔ̀ úvò alɛ kɔ́rɔ́ ɨ obhóná Àbràhamʉ̀ bhà inzo. Obhó tɨ́, Kàgàwà akɔ̀ làká Àbràhamʉ̀ tɔ̀, ndàtɨ: «Ìsakà-otù ɔ̌ nga nɨ́ ndɨ nyɨ nyabáya pbʉ̀kʉ̀ dhu tɨ́ ka kɔ́zʉ̀na pbàdzʉkʉrʉ nɨ̌.»
7 Só porque são descendentes de Abraão não significa que são, verdadeiramente, filhos de Abraão. Pois as Escrituras dizem: “Isaque é o filho de quem depende a sua descendência”.
8 Kà-tɨ̀ nɨ́, ɨ̀nzɨ̌ nɨ́ kɔ̌kɔ̀ ka kʉgʉ àdhàdhɨ̀ ìndrǔ ʉ̀gʉ ka karɨ́ dhu bhěyi nzónzo ɨ ka kɔ́zʉ̀na rɨ̀’ɨ̀ Kàgàwà bhà inzo tɨ́, pbɛ́tʉ̀ kɔ̌kɔ̀ ka kʉgʉ Kàgàwà akɔ̀ làká-otù ɔ̌ nzónzo nɨ́ ɨ ka kɔ̀zʉ̀ rɨ̀’ɨ̀ kàbhà obhóná pbàdzʉkʉrʉ tɨ́.
8 Isso significa que os descendentes físicos de Abraão não são, necessariamente, filhos de Deus. Apenas os filhos da promessa são considerados filhos de Abraão.
9 Yàrɨ́ nɨ́ ndɨ Kàgàwà akɔ̀ làká, ndàtɨ: «Yà dhu bhěyi kàsʉmɨ̀ ɔ̌, ma mɨ́rà tdɨ́tdɔ̌, nɨ́ Sárà rɨ̌ kpatsìbhá ngbángba nʉ́gʉ.»
9 Pois Deus havia prometido: “Voltarei por esta época, e Sara terá um filho”.
10 Ndɨrɔ̀, ɨ̀’ɨ̀ rɨ́’ɨ̀ nɨ́ nzɨ̌ wɔ̀ dhu kɛ̀lɛ̌. Rʉ̀bhɛkà rɨ̌’ɨ̀ ìnè átɔ̀. Ɨ́yàdhíyà nʉ́ʉgʉ ɔ́yɔ̌ ozó-nzo Ɛ̀sawʉ̀ mà Yàkɔbhɔ̀ nà, atdí àba, àlɛ̌ t’ábhunà Ìsakà tɔ̀.
10 Esse fato não é único. Também Rebeca ficou grávida de nosso antepassado Isaque e deu à luz gêmeos.
11 Pbɛ́tʉ̀, ɨnzá ka kàpɛ̀ ɨ nzónzo mà nʉ́gʉ rɔ́rɔ̀, ndɨrɔ̀ ɨnzá ɨ nzónzo àpɛ̀ atdí ídzì dhu mà ndɨrɔ̀ atdí nzɛ́rɛ dhu mà nɔ́nzɨ rɔ́rɔ̀, ndɨ́nɨ̌ Kàgàwà udhé dhu náaká tɨ́, àdhàdhɨ̀ kǎrɨ́ dhu òvò ɔ̀ná ɔ́fɔ̀ ɔ̌,
11 Antes de eles nascerem, porém, antes mesmo de terem feito qualquer coisa boa ou má, ela recebeu uma mensagem de Deus. (Essa mensagem mostra que Deus escolhe as pessoas conforme os propósitos dele
12 ndɨ ɔ́fɔ̀ nɨ ɨnzá nga nàndà ìndrǔ-kàsʉ̌ nà, pbɛ́tʉ̀ kàndà nga yà indrǔ nunzi Kàgàwà-afí òzè dhu kɛ̀lɛ̌ nà. Nɨ́ Kàgàwà avɔ̀ dhu Rʉ̀bhɛkà tɔ̀ ndàtɨ: «Ádrʉ̀ngbǎ-ɨngba nɔ́ɔnzɨya kasʉ olù-ɨngba tɔ̀.»
12 e as chama sem levar em conta as obras que praticam.) Foi dito a Rebeca: “Seu filho mais velho servirá a seu filho mais novo”.
13 Ɨ̀lɨ̌lǎ Andítá rɨ̌ dhu ɔ̀vɔ, ndàtɨ: «Ma mózè Yàkɔbhɔ̀, madʉ̀ Ɛ̀sawʉ̀ nɔ́ndrɔ̀.»
13 Nas palavras das Escrituras: “Amei Jacó, mas rejeitei Esaú”.
14 Nɨ́rɔ̀, ádhu àlɛ̌ kàkǎ àlɛ̌ rʉ̀nɔ̀? Tɨ́ ɨ̀nzɨ̌ Kàgàwà rarɨ́ obhónánga ɔ̀nzɨ? Ɨ̀nzɨ̌ akɛkpá màtɨ́!
14 Estamos dizendo, então, que Deus foi injusto? Claro que não!
15 Obhó tɨ́, kǎvɔ̀ dhu Músà tɔ̀, ndàtɨ: «Ma mɨ́ ɨzʉ àbà dɔ̀ná nɨ́ ma mòzè mabà ɨzʉ dɔ̀ná alɛ, ndɨrɔ̀ ma mɨ́ ídzìnga ɔ̀nzɨ fɨ̌ndà nɨ́ ma mòzè mɔnzɨ̀ ídzìnga fɨ̌ndà alɛ.»
15 Pois Deus disse a Moisés: “Terei misericórdia de quem eu quiser, e mostrarei compaixão a quem eu quiser”.
16 Nɨ́rɔ̀, Kàgàwà bhà ídzìnga nándà nzá nga ìndrǔ òzè dhu nà ndɨrɔ̀ ndɨ alɛ rɔ̌nzɨna dhu nà, pbɛ́tʉ̀ kàndà nga kà rɨ̌ ɨzʉ àbà ìndrǔ dɔ̌ dhu nà.
16 Portanto, a misericórdia depende apenas de Deus, e não de nosso desejo nem de nossos esforços.
17 Ɨ̀lɨ̌lǎ Andítá ɔ̀, Kàgàwà rɨ̌ dhu ɔ̀vɔ Mísrì tɔ́ pbìrì ɔ̌ ádrʉ̀ngbǎ kamà tɔ̀, ndàtɨ: «Ma mɨ́dɨ̀ nyɨ nyɨ’ɨ̀ ádrʉ̀ngbǎ kamà tɨ́, ndɨ́nɨ̌ ma mɨtɛ̀ tɨ́ pbàkà ádrʉ̀ngbǎnga tɔ́ ɔbɨ otùnʉ ɔ̌, ndɨrɔ̀ ndɨ́nɨ̌ ìndrǔ ɨgá tɨ́ ɔvɔ̀du yà adzɨ ɔ̌ kɔ́rɔ́ ngari ɔ̀nǎ.»
17 Pois as Escrituras afirmam que Deus disse ao faraó: “Eu o coloquei em posição de autoridade com o propósito de mostrar em você meu poder e propagar meu nome por toda a terra”.
18 Nɨ́rɔ̀, Kàgàwà arɨ́ ɨzʉ àbà ndɨ̀ ndòzè ndàbà ɨzʉ dɔ̀ná alɛ-dɔ̌, ndɨrɔ̀ kǎrɨ́ ndɨ̀ ndòzè afína rɔ̀’ɔ̀ odú alɛ-afí àbhʉ̌ rɔ̀’ɔ̀ odú.
18 Como podem ver, ele escolhe ter misericórdia de alguns e endurecer o coração de outros.
19 Wɔ̀ dhu bhěyi Kàgàwà arɨ́ dhu ɔ̀nzɨ rɔ̀, nyɨ nyínè nyatɨ ɨma nɨ̌: «Ádhu Kàgàwà rɔ̌rʉ̀ nɨ̌ ìndrǔ dɔ̌ tdɨ́tdɔ̌ okúna dɔ̀ rɔ̀? Atdí alɛ mà tɨ́’ɨ̀ ìnè ndʉ̀wʉ kà-afí òzè ndɔ̀nzɨ̀ dhu?»
19 Mas algum de vocês dirá: “Então por que Deus os culpa? Não estão apenas cumprindo a vontade dele?”.
20 Nɨ́ kòmbí, ɨnyɨ nɨ́ àdhɨ ndɨ́nɨ̌ nyɨ nyagò tɨ́ nyɨ Kàgàwà nà? Adzɨ nɨ̌ ka kɔ̀bhɔ̀lɔ̀ wɨ̀tʉ̀ tɨ́ àdʉ̀ àtɨ̀nà àtɨ ndɨ̀ nɔ́bhɔ̀lɔ̀ alɛ nɨ̌: «Ádhu nyɨ nyɔ̀bhɔ̀lɔ̀ ɨma wɔ̀ dhu bhěyi nɨ̌?»
20 Ora, quem é você, mero ser humano, para discutir com Deus? Acaso o objeto criado pode dizer àquele que o criou: “Por que você me fez assim?”
21 Ɨ̀tǎ ɔ̀rʉ arɨ́ alɛ tɨ́ nzɨ̌ àdʉ̀ ndɨ̀ ndòzè ndɔ̀nzɨ̀ dhu ɔ̀nzɨ̀ pbɨ̀ndà anzɨ nɨ̌? Ndɨ atdí anzɨ-adɨ̀ nɨ̌ tɨ́, kà tɨ́ nzɨ̌ àdʉ̀ ɨfʉta nà àkǎ wɨ̀tʉ̀ ɔ̀bhɔ̀lɔ̀, ndàdʉ̀ yà bìlǐnganà ka karɨ́ ngbɔ̌ya ɔ̀kɔ wɨ̀tʉ̀ ɔ̀bhɔ̀lɔ̀ átɔ̀?
21 O oleiro não tem o direito de usar o mesmo barro para fazer um vaso para uso especial e outro para uso comum?
22 Ndɨ dhu bhěyi tɨ́, Kàgàwà rɨ̌’ɨ̀ ìnè ndɔ̀nzɨ̀ dhu ndɨ̀ ndòzè dhu bhěyi pbɨ̀ndà alɛ nɨ̌. Kǎzè ndɨ̀tɛ̀ pbɨ̀ndà nàwí yà àkǎkǎnà ndɨ̀tdɨ̀ ànyǎya alɛ tɔ̀, ndɨ́nɨ̌ pbɨ̀ndà ádrʉ̀ngbǎnga tɔ́ ɔbɨ nɨtɛ̀ tɨ́. Pbɛ́tʉ̀ kǎdʉ̀ ɨ alɛ tɔ́ dhu-dzi òndù atdídɔ̌.
22 Da mesma forma, Deus tem o direito de mostrar sua ira e seu poder, suportando com muita paciência aqueles que são objeto de sua ira, preparados para a destruição.
23 Kǎzè átɔ̀ ndɨ̀tɛ̀ pbɨ̀ndà ádrʉ̀ngbǎnga tɔ́ awáwʉ̀ tɔ́ ábhɔ̌nga yà ɨzʉ ndɨ̀ ndábà dɔ̀yá alɛ tɔ̀. Ɨ alɛ kǎbhɔ̀lɔ̀ angyangyɨ ndɨ́nɨ̌ otsúya tɨ́ ndɨ pbɨ̀ndà ádrʉ̀ngbǎnga tɔ́ awáwʉ̀ ɔ̀.
23 Ele age desse modo para que as riquezas de sua glória brilhem com esplendor ainda maior sobre aqueles dos quais ele tem misericórdia, aqueles que ele preparou previamente para a glória.
24 Ɨ alɛ nɨ́ àlɛ̌’ɨ. Kǔnzì nzá àlɛ̌ Pbàyàhúdí nzínzì ɔ̌ rɔ̀ tɨ́, pbɛ́tʉ̀ kǔnzì àlɛ̌ ɨ̀nzɨ̌ nɨ́ Pbàyàhúdí nzínzì ɔ̌ rɔ̀ átɔ̀.
24 E nós estamos entre os que ele chamou, tanto dentre os judeus como dentre os gentios.
25 Ndɨ dhu rɨ̌’ɨ̀ àdhàdhɨ̀ yà nabì Ɔ̀sɛyà bhà bhǔkù ɔ̀ Kàgàwà avɔ̀ dhu bhěyi. Kǎtɨ:
25 A esse respeito, Deus diz na profecia de Oseias: “Chamarei ‘meu povo’ aqueles que não eram meu povo, e amarei aqueles que antes eu não amava”.
26 Ndɨrɔ̀ abádhí tɔ̀ ka kavɔ̀ dhu ɔ̀ná rɔ̀ ngari, katɨ: ‹Nyɨ̌ nɨ́ nzɨ̌ pbàkà alɛ,›
26 E também: “No lugar onde lhes foi dito: ‘Vocês não são meu povo’, eles serão chamados ‘filhos do Deus vivo’”.
27 Nabì Ìsayǎ na náavɔ̀ dhu kpangba Pbàìsràyélí-okú dɔ̀ rɔ̀, ndàtɨ: «Ɨ̀mbǎ Pbàìsràyélí àmbɛ̀nà ɨ̀’ɨ̀ abhɔ àdhàdhɨ̀ ádrʉ̀ngbǎ rɛ̀rʉ̀-bɨdɔ̌ ɔsɔkpɔ́ bhěyi màtɨ́, nɨ́ ngúfe alɛ kɛ̀lɛ̌ abádhí nzínzì ɔ̌ rɨ̌ ndɨ ʉ̀gʉ.
27 E, a respeito de Israel, o profeta Isaías clamou: “Embora o povo de Israel seja numeroso como a areia do mar, apenas um remanescente será salvo.
28 Obhó tɨ́, Ádrʉ̀ngbǎlɛ Kàgàwà rɨ̌ yà adzɨ ɔ̌ alɛ-ànyǎ ɨ̀tdɨ̀ àkǎkǎ dhu bhěyi, yà ndɨ̀ nyʉ́ ndɨ̀ ndʉnɔ ka dhu bhěyi, ndɨrɔ̀ kà rɨ̌ ndɨ dhu ɔ̀nzɨ ɨnzá ndɨ̀ ndɔ̀dɔ̀ nga ádzǐ rɔ́rɔ̀.»
28 Pois o Senhor executará sua sentença sobre a terra de modo rápido e decisivo”.
29 Ndɨrɔ̀ ndɨ nabì Ìsayà náavɔ̀ dhu angyinǎ rɔ̀ átɔ̀ ndàtɨ:
29 E, como Isaías tinha dito em outra passagem: “Se o Senhor dos Exércitos não houvesse poupado alguns de nossos filhos, teríamos sido exterminados como Sodoma e destruídos como Gomorra”.
30 Nɨ́rɔ̀, ádhu ndɨ àlɛ̌ kàkǎ àlɛ̌ rʉ̀nɔ̀? Ɨ̀nzɨ̌ nɨ́ Pbàìsràyélí yà ɨnzá dhu nanɛ̀ Kàgàwà rɔ̀zʉ̀ ɨ̀ obhónángatálɛ tɨ́ alɛ, nɨ́ kɔ̀zʉ̀ wà obhónángatálɛ tɨ́ a’uta-otù ɔ̌.
30 Que significa tudo isso? Embora os gentios não buscassem seguir as normas de Deus, foram declarados justos, e isso aconteceu pela fé.
31 Pbɛ́tʉ̀ Pbàìsràyélí, yà Ʉyátá t’ɨ́fʉta-otù ɔ̌ Kàgàwà rɨ̌ ’ɔ̀zʉ̀ obhónángatálɛ tɨ́ dhu ɔ̀nɛ̀ rɔ̌ ubhínà alɛ, náawù nzá ùvò ndɨ bhěyi ka rɨ̌ ’ɔ̀zʉ̀ dhu ɔ̀.
31 Já o povo de Israel, que se esforçou tanto para cumprir a lei a fim de se tornar justo, nunca teve sucesso.
32 Ádhu-okú dɔ̀ rɔ̀? Abádhí anɛ̀ nzá ndɨ obhónánga a’uta-otù ɔ̌, pbɛ́tʉ̀ abádhí anɛ̀ ka yà ɨ̀ ɔ́nzɨna kasʉ-otù ɔ̌ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀. Abádhí-pfɔ̀ onzi abɛ̀ wɔ̀ ìndrǔ-pfɔ̀ àbhʉ̌ arɨ́ onzi rɔ̀bɛ̀ odu rɔ̌,
32 Por que não? Porque tentaram se tornar justos por meio de suas obras, e não pela fé. Tropeçaram na grande pedra em seu caminho,
33 àdhàdhɨ̀ Kàgàwà rʉ̌nɔna Ɨ̀lɨ̌lǎ Andítá ɔ̀ dhu bhěyi. Kà rǎtɨna:
33 e a esse respeito as Escrituras afirmam: “Ponho em Sião uma pedra que os faz tropeçar, uma rocha que os faz cair. Mas quem confiar nele jamais será envergonhado”.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Romanos 9, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.