1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm. Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.
2 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.
3 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.
4 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.
5 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?
6 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.
7 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,
8 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),
9 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.
10 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.
11 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.
12 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.
13 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.
14 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.
15 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.
16 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.
17 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.
18 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:
19 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří.
20 Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.